K našemu týmu se nechtěně přidalo pár nových kamarádů, konkrétně se skamarádili pouze se mnou, jedinou ženou v naší posádce. Náš vztah začal pomalu a zcela nenápadně. Zprvu jsem se domnívala, že jsem hrozně poštípaná od komárů na hlavě. Avšak svědění několik dní nepřestávalo, a proto chlapci moji hlavu podrobili důkladné kontrole. Po několika minutách vyřkli verdikt: „VŠI“.
Protože kluci nezůstali jen u verdiktu, ale nabízeli i řešení v podobě krátkého sestřihu armádního kadeta, začala jsem propadat panice. Naštěstí jsme si vzpomněli na všiváčky a smradlavé šampony z našich dětských let. Zašla jsem tedy do nejbližší lékárny, a protože se ve španělštině ještě necítím jistě, napsala jsem si na papírek to nejdůležitější: Yo tengo piojos (= Mám vši). Když jsem to řekla v lékárně, pán se začal smát a odpověděl mi jedním dechem: „Welcome to Argentina“. Bohužel to bylo jediné, co uměl říct v angličtině, pak přešel rovnou do španělštiny.
Následující dny jsme se usilovně snažili rozloučit s mými dotěrnými kamarády. Po několika dnech používání všiváčku, šamponu a každodenního několikahodinového lovu na hnidy se nám to povedlo. Uvažovali jsme, kde došlo k tomuto nepříjemnému setkání. A shodli jsme se, že to bylo nejspíše ve vlaku do Tornquist, kde jsme spali v té nejhorší třídě a podobné zvířátka by tam asi bylo snadné najít.
Na cestování je příjemné, že každou chvíli potkáváme nové a zajímavé lidi. Někteří s námi prohodí jen pár slov, s jinými si vyměníme e-maily a zůstáváme nadále v kontaktu. Tito společníci, kteří se ke mně přidali, byli dotěrní a vlezlí a doufám, že už je nikdy nepotkáme.
bn
Žádné komentáře:
Okomentovat