Tres Picos

Po úspěšném výstupu na vrcholek Sierra De La Ventana, jsme se ještě ten den přesunuli zpět do městečka Tornquist, kde jsme čirou náhodou potkali Monicu – „správcovou“ kempu Funke, který je výchozím místem na nejvyšší horu provincie Buenos Aires - Tres Picos (1239 m.n.m.).  Jak jsme se dozvěděli, celé blízké okolí včetně samotného vrcholku, je v soukromém vlastnictví a jedná se o soukromí park. Docela nás to překvapilo, nečekali jsme, že je v Argentině možné si koupit malé pohoří včetně kusu krajiny o velikosti asi jako Berounského okresu.

Na druhý den, na sobotu, jsme si naplánovali relax. Odpočívali jsme si v hamacích a odpoledne jsme se vydali na doporučení Monici, do asi 6km vzdálené tůně ve vyschlém korytě řeky. Cesta vedla přes rozlehlé pastviny, kde jsme se poprvé na vlastní kůži setkali s obřími černými voly – ještě živé proslulé argentinské steaky. My jim začli říkat „asado“ (šp. pečeně, ražniči) na základě jejich budoucnosti. Na poli oproti na talíři, působí  velkým dojmem a o to větší budí respekt, takže jsme je obcházeli obloukem. Slunce pálilo jak o život, takže koupání v tůni přišlo vhod. Večer jsme poseděli s Monicou a dozvěděli se, že lezecké cesty tu nějaké jsou, ale nejsou zmapované a ani onýtované. S ohledem na plánovaný odjezd do Monte Hermoso a pak do Buenos, jsme se rozhodli jít na Tres Picos bez lezecké výbavy jen na dva dny.

V neděli ráno jsme si přivstali v 6.30, posnídali rozpečené bagetky na ohni s česnekem a dostali instrukce od Monici kudy se tam dostat. Údajně to bylo jednoduché:  „una vez a la derecho y dos vez la izquierda“ a u žlutého domku rovně. Takže jsme před devátou ráno vyrazili – jednou doprava, dvakrát doleva a u žlutého domku rovně. Hezká procházka s batohy na silném sluníčku nám dala kolem poledne tušit, že jsme šli špatně.
Po třech a půl hodinách chůze jsme nedorazili k žlutému baráčku odkud začínají pastviny a začíná nástup. Ptali jsme se prvního auta, který po těch třech hodinách projelo, údajně jsme šli dobře. Pak nám ale zastavil starší pár, který nás vyvedl z omylu. Šli jsme jakoby správným směrem, ale po špatné cestě. Naštěstí se rozhodli nás odvést zpět do kempu Funke a za to jim obrovské díky. Dle jejich tachometru jsme ušli 12km. Monica nás přivítala s nechápavým výrazem co tak brzy. Po diskuzi nad cestou kam jsme šli, jsme se dozvěděli naši chybu. Slovo „derecho“ neznamená doprava jak jsme si mysleli, ale rovně! Doprava je totiž šp.  „derecha“. Takže od začátku jsme šli špatně. Vtipné jak nás jedno písmenko na konci slova nechalo si zajít za plného slunce na rozpálené prašné cestě. 

Monica je skvělá ženská, takže nás opět naložila do svého obřího Fordu F100 a odvezla nás ke žlutému domku, kde parkovalo i pár aut s turisty. Za domkem jsme si dali menší siestu o sušenkách a koukali na procházející turisty mířící na vrchol. Nebylo jich málo, v pondělí a v úterý byly dva dny volna, které vyhlásila jejich oblíbená prezidentka Cristina de Kirchner. Nejvíc nás zaujal asi 20-ti členný hlučný spolek odrostlých skautů, kteří si nesli skoro celou kuchyň. Nechali jsme jim náskok a opět jsme šli přes pastviny s voly podél potoka k úpatí. Nastalo stoupání a slunce stále vysoko nepolevilo ani na minutu. Asi po dvou a půl hodinách ostřejší chůze, kdy jsme předběhli i odrostlý skautský oddíl, jsme se ocitli na hřebeni nižšího kopce než samotné tři vrcholy (Tres Picos). Dáváme opět sušenkovou siestu a opět necháváme předejít Skauty. Odtud už to bude skoro po vrstevnici k jeskyni, kde dnes přečkáme noc. Koukáme do krajiny a diskutujeme nad množstvím černých teček značící tuny asada, který tu ty argentinci chovají. Příchod k jeskyni nás moc nepotěšil. Před jeskyní stálo asi 12 stanů, kolem se mihotalo plno lidí a v jeskyni se akorát zabydlovali skauti. Nikde kolem nebylo rovného místa, kde by jsme si mohli pohodlně lehnout, tak jsme se rozhodli pro sestup na nižší převis pod ostatní stany. Tam jsme byli až na jeden stan sami. Po báječných těstovinách jsme rozhodili karimatky se spacáky a usínali pod úžasnou noční oblohou, kterou z naší rodné severní polokoule neznáme.  Někdy nad ránem nás budí silný vítr a valící se mlha z údolí. Rozhodli jsme se pro přesun do jeskyně, protože začalo poprchávat a bez stanu by jsme promokli. Dopoledne jsme se vykopali  ze spacáků a za mlhy jsme si to namířili k vrcholku. Zbytek turistů se vracela zpět dolu k žlutému baráku, protože se údajně blížila bouřka. Nenechali jsme se zastrašit, přece se sem nebudeme v budoucnu vracet, když jsme teďka tak blízko. Vrátili jsme se asi 1km na rozcestí směrem dolu a na vrchol. Batohy jsme nechali pod nejprudším stoupáním mezi kameny a šli nalehko jen s lahvemi s vodou. Po další asi hoďce jsme se došlápli na vrchol, kde nebyl nikdo, jen my a ani nebylo nic vidět, jen my…  jaká byla mlha. Společná fotka, zápis do knihy návštěv, stížností a přání, symbolické vystřelení z praku co se válel u urny s klukem ze „Zemědělské univerzity“ v Bahia Blance a už jsme šlapali dolu do údolí s pocitem štěstí a menšího uspokojení. Cesta dolu šla rychle, opět jsme předběhli skauty, turisty co vzdali výstup kvůli počasí a za tři hoďky od vrcholu jsme byli opět před žlutým barákem s bouřkou v zádech. Doběhli jsme akorát než začalo krátce pršet a koukali na promokající loudali na pastvinách. Nebe se rozestoupilo a my jsme zjistili že se nám už nechce jít těch 8km zpátky do Funke kempu. Vydali jsme se na cestu, ale po pár metrech nás dojeli oni loudaví skauti, kteří nám vzali naše batohy na střechu aut, že nám je vyloží u Monici. OK, aspoň se nám půjde lépe a snad je uvidíme. Po pár desítkách metrů mám staví mladý pár, který nás nabírá a odváží do kempu. Pohoda. V kempu jsme se shledali s Monicou, s naší bagáží a se skauty, kteří na jejich a naší počest věnovali našemu mluvčímu Ovci triko svého oddílu. Za odměnu si ho natočili na video a pověřili ho úkolem, že jim musí posílat fotky s jejich trikem z dalších výstupů na kopce a hory. 

ban