Další zastávkou bylo město (a oblast) proslavené svou velkou produkcí vína – Mendoza. Zde jsme chtěli vyřídit pár drobností, načerpat nové síly po lezení a doplnit naše zásoby. První záležitost, která byla již neodkladná, byla návštěva zubaře.
I když jsme před odjezdem všichni byli na preventivní prohlídce, podstoupili jsme všechna očkování a navštívili zubaře, i přesto jeden člen posádky potřeboval akutně ošetření. Bohužel osud ukázal na mě a během posledních týdnů jsem měla podezření, že mám asi kaz. Nejprve jsme zašli do státní nemocnice, která budila dojem, že zubní oddělení bude vybaveno pouze kovářskými kleštěmi. Zde nám doporučili soukromou kliniku, avšak moje španělština ještě nebyla na takové úrovni, abych mohla komunikovat s doktorem o zdravotních problémech. A tak se mnou šel do ordinace i Ovce - člen naší posádky, který umí nejlépe španělsky. Po vyšetření a rentgenu, se potvrdily moje obavy. Pod plombou se mi vytvořil nový kaz. Začalo tedy nepříjemné odvrtávání plomby, posléze mi hlubokou díru zaplnila bílá hmota nahrazující plombu, která by měla vydržet celé cestování. Zprvu jsem se strachovala, jak vysoká částka bude za rentgen a výplň. Ale byla jsem mile překvapena, když mi za celkové ošetření účtovali jen 150 argentinských pesos (necelých 700 Kč).
I když jsme před odjezdem všichni byli na preventivní prohlídce, podstoupili jsme všechna očkování a navštívili zubaře, i přesto jeden člen posádky potřeboval akutně ošetření. Bohužel osud ukázal na mě a během posledních týdnů jsem měla podezření, že mám asi kaz. Nejprve jsme zašli do státní nemocnice, která budila dojem, že zubní oddělení bude vybaveno pouze kovářskými kleštěmi. Zde nám doporučili soukromou kliniku, avšak moje španělština ještě nebyla na takové úrovni, abych mohla komunikovat s doktorem o zdravotních problémech. A tak se mnou šel do ordinace i Ovce - člen naší posádky, který umí nejlépe španělsky. Po vyšetření a rentgenu, se potvrdily moje obavy. Pod plombou se mi vytvořil nový kaz. Začalo tedy nepříjemné odvrtávání plomby, posléze mi hlubokou díru zaplnila bílá hmota nahrazující plombu, která by měla vydržet celé cestování. Zprvu jsem se strachovala, jak vysoká částka bude za rentgen a výplň. Ale byla jsem mile překvapena, když mi za celkové ošetření účtovali jen 150 argentinských pesos (necelých 700 Kč).
Po návštěvě zubaře jsme si šli prohlédnout centrum města. Mendoza, stejně jako všechna ostatní argentinská města, je realtivně mladá, a tak celé centrum z ptačí perspektivy vypadá jako narýsované podle pravítka. Spousta argentinských měst na úbočí And byla poničena při zemětřeseních a posléze nově vystavěna. Ulice jsou tak nyní pravoúhlé, pravidelně uspořádané díky tomu, že město vznikalo nově podle velkého urbanistického plánu. V centru této pravidelnosti je rozlehlé hlavní náměstí s gigantickou fontánou, pod kterou se nachází galerie moderního umění a divadlo. Celý prostor je pečlivě udržován, a slouží jako velký park se spoustou zeleně. Přes den vypadá náměstí jako velká odpočívací plocha, kde lidé posedávají na lavičkách nebo na trávě a jak je tady zvykem, nikam nespěchají. Po setmění se na náměstí objevují stánkaři nabízející ručně dělané šperky a jiné tretky. Místo se proměňuje ve velké tržiště, na kterém nechybí ani živé sochy, pouliční hudebníci, žongléři a polykači ohně. Díky produkci vína patří Mendoza k nejbohatším městům v Argentině, a to se odráží i na kultuře města. Všechno je upravené, dobře udržované a místy až okázalé a v ulicích jezdí auta, která nejsou starší dvaceti let. Je to zarážející v porovnání s místy, které jsme navštívili dříve.
Když jsme si dostatečně užili města a vyřídili všechny důležité věci, zašli jsme udělat velký nákup na několik dní. Jelikož Mendoza leží pod Andami, chtěli jsme navštívit místo, které nám bylo doporučeno několika horolezci - Arenales, ležící na hranici mezi Argentinou a Chile. Pro náš karavan to byla první pořádná zkouška, protože takovou nadmořskou výšku a cestu ještě nepřekonával.
Z Mendozy jsme jeli přes Tunuyan, až k úpatím hor do městečka Manzano Historico, kde pořádná silnice a civilizace končí. Cesta dál byla klikatá a prašná, a tak jsme často jeli krokem. Ve výšce 2500 metrů nad mořem jsme potkali poslední obyvatele, policisty střežící blízkou hranici. Po kontrole pasů jsme byli vpuštěni dále, a pozvolna stoupali stále výš. Bohužel se hodně zhoršilo počasí. Zprvu byla jen mlha, která se ale k našemu velkému překvapení brzy změnila v černé mraky a sněžení. Dále už jsme v cestě nechtěli pokračovat, protože jsme viděli jen na pár metrů. Rozhodli jsme se tedy přenocovat a pokračovat s hledáním Arenales další den.
Následující den bylo prvního května, kdy měl jeden člen posádky narozeniny. A není asi hezčího dárku než se probudit a uvidět vrstvičku sněhu, která přes noc napadla. Po hromadné koulovačce, při které jsme se rychle zadýchali (byli jsme ve výšce přes 3000 m.n.m), jsme se vydali hledat horolezeckou lokalitu. Stoupali jsme pomalu, ovšem po několika hodinách jsme usoudili, že to nikam nevede. Cesta byla v tak špatném stavu, že bychom náš karavan zbytečně trápili a jelikož jsme neviděli žádné značení, nebyli jsme si ani jisti, že na rozcestích pojedeme dobře. Našli jsme si tedy hezké místo na zaparkování a udělali pořádnou narozeninovou párty.
Bohužel jsme tedy nenašli Arenales (našli jsme ho až při sestupu dolů), místo, které si všichni horolezci v Argentině vychvalovali. Ale ani nás to nemrzelo. Při vrstvě sněhu a teplotách, které panovaly, by z lezení stejně nebylo nic. Dvě noci, které jsme tam strávili, jsme si udělali oheň a ve výšce 3500 metrů nad mořem uspořádali pěknou narozeninovou párty a dělali vycházky po okolí, kde jsme objevili i opuštěný rozbitý autobus.
Žádné komentáře:
Okomentovat