Celé dopoledne jsme uháněli od Tatio Geysers do hornického městečka Calama, kde jsme měli od minulého týdne rezervovanou prohlídku do jednoho z největších povrchových dolů na světě – měděný důl Chuquicamata. Rezervace byla nutná, protože prohlídka zdarma do tohoto kolosu je atraktivní nejen pro zahraniční turisty, ale i pro samotné Chilany. Exkurze je pouze jednou denně a to od 13.30hod a začíná v informační budově firmy Codelco Norte, kterou ze dvou třetin vlastní stát. Už jen dle budovy je znát, že obchod s mědí je dobrý byznys a že se firmě dobře daří. Auto jsme nechali na jejich hlídaném parkovišti a spolu s dalšími asi čtyřiceti zvědavci jsme nastoupili do přistaveného klimatizovaného autobusu.
Během jízdy z Calamy do dolu, což je asi 11km, nás průvodce obeznámil s bezpečnostními pokyny, rozdal nám helmy s reflexními vestami a úvodním slovem nám představil firmu vlastnící důl. Naší první zastávkou bylo město duchů - Chuquicamata, které je v těsné blízkosti samotného dolu. V městě dříve žila většina horníků a zaměstnanců dolu. V největším rozmachu města v něm žilo přes dvanáct tisíc obyvatel a poslední rodina opustila město v roce 2008. Všichni se postupně přestěhovali do Calamy. Osud města je jasný. Protože stojí na dalších ložiskách mědi, bude postupně rozebráno a zbouráno. Autobus s námi zastavil na náměstí, kde po posledních obyvatelích zůstaly rozvěšené vánoční výzdoby a i jeden pozůstatek pouťové atrakce – socha pinocia s klouzačkou. Na náměstí se nachází vůbec první krám, který tu byl zřízen původními americkými horníky. Dnes slouží jako malé muzeum, kde nám náš průvodce také vysvětlil postup těžby a proces získání mědi z rudy. Čísla a hlavně pak množství tun, které samotný důl vyprodukuje, jsou ohromné (viz níže). Po přednášce a procházce po opuštěném náměstí, nás autobus vzal přes hlavní bránu do dolu. Než jsme se vůbec přiblížili k samotného dolu, projeli jsme kolem mnoha budov tvořící zázemí dolu a všude panoval velký cvrkot lidí, aut, autobusů s dělníky, náklaďáků, nakladačů apod. Těžba v dolu jede nonstop a během směn se tu vystřídá něco kolem třinácti tisíc lidí za dvacet čtyři hodin.
Infrastruktura takového dolu s takovým počtem zaměstnanců musí být složitá a důl se svým okolím si žije vlastním životem. Vtipné byly i obří kruhové křižovatky, které jsou dělané pro vyhnutí se obrovských nakladačů. Jako nakladače tu jezdí samozřejmě i ty největší na světě s průměrem kola přes 3m. Údajně jedna pneumatika stojí 12tis dolarů a vydrží jeden rok. Zde mají jen dvě značky těchto nakladačů – Liebherr a Komatsu. Nám se podařilo s autobusem projet hned kolem největšího z nich Liebherr T-282B a je to opravdu dech beroucí kolos. Vrcholem exkurze byla vyhlídka do dolu z ocelové tribuny na okraji jižní stěny. Shodli jsme se, že nikdo z nás takhle velkou díru neviděl - 4.7km délka, 3.0 km šířka a 1km hloubka. Při pohledu do té jámy se ani nezdá, jak je vše obrovské, až když si člověk uvědomí, jak velké jsou ty malé hračky na dně, tak se vrátí do reality. Napadá nás jaké obrovské náklady na provoz musí mít takový důl. Už jen spotřeba nafty všech těch strojů musí jít do závratných čísel. Pohled na jednu z mnoha přítomných čerpacích stanic Shell nám říká, že o zásoby je zde dobře postaráno. Kdyby se těžba na pár dní zastavila, ve světě by asi vznikl problém… - Důl se nachází 1650km severně od Santiaga ve výšce 2870m.n.m. a byl otevřen roku 1910
- Denně se zde vytěží přibližně 365 000 t hlušiny a 167 000 t zpracovatelného materiálu
- Z jedné tuny vytěžené horniny (změť rud, prvků apod.) se v průměru získá 1kg čisté mědi
- Délka procesu od vytěžení horniny až po 99,999% čistou měď trvá přesně deset dní
- Důl ročně vyprodukuje přibližně 890 000 tun čisté mědi - přibližně 20% světové produkce
- Další exportní surovinou je Molybdenum – 13 100 tun ročně
- Čistá měď se exportuje v plátech o hmotnosti 175kg vlakem do Antofagasty a pak dále lodí
- Export do světa: 11% Jižní Amerika, 13% Severní Amerika, 30% Evropa, 45% Čína
ban
Žádné komentáře:
Okomentovat