Hranice s Bolívií

V sobotu 11.6. jsme vyrazili z Calamy v Chile vstříc novému dobrodružství do další země naší cesty, do Bolívie. Hned za Calamou jsme náhodou a s úžasem narazili na hřbitov domácích mazlíčků, kde měli své hrobečky nejrůznější zvířata co lze doma chovat. Na hranice s Bolívií je to necelých 200km a v hloubi duše jsme doufali, že cesta spojující dvě země bude v dobré kondici a pokud to půjde s asfaltem.

Asfalt vydržel asi 70km. Pak nastoupila běžná cesta na altiplanech – uválcovaná hlína, občas štěrk, ale vždy strašně prašná. Nejhorší ale je, když se na cestě objeví námi přezdívaný „hřeben“. Je to jako kdyby někdo těsně pod povrch cesty položil obrovský vlnitý plech a poprášil ho prachem. Když se jede pomalu, auto se houpe jako když přejíždí jeden zpomalovací práh za druhým. A naopak když se jede rychle, auto se rozskáče jako divoká koza, nedá se ovládat a samovolně odskáče ke kraji. Hřeben je přes celou cestu a táhne se i desítky kilometrů daleko. Řidič marně přejíždí ze strany na stranu, hledá optimální kolej, občas k tomu vymete velkou díru, ale před hřebenem není úniku. I když se pak najde „relativně“ optimální rychlost a trasa, vše v autě drnčí, skřípe, nádobí s oblečením skáče ze zavřených skříněk a řidič drží místo volantu nezkrotnou sbíječku. Vše v autě je zahaleno do oblaku jemného prachu a každý si přeje ať už to skončí. Naše rychlost je v tomhle případě 30km/h. Kolem nás se jednou za čas prožene chilský nebo bolivijský džíp s rychlostí kolem 80km/h a nechá nàm za sebou hutná oblačna prachu. Opět nám dvou set kilometrový úsek zabral celý den, takže do hraniční vesničky Ollague jsme dostali až za tmy.

V neděli ráno jsme se přesunuli od místa přespání na samotnou hranici. Je to na den přesně, kdy jsme vstoupili na území Chile a kdy ho opět opouštíme. Od začátku naší cesty v Buenos Aires jsme ujeli  7.195km a opět jsme v 3 700 m.n.m. Pobledlé a unavené tváře chilských úředníků nám prozradily, že v noci kdy jsme slyšeli hudbu a řev vesnické fiesty, se zúčastnili i samotní celníci. Naše obavy ze silné hraniční prohlídky byly rázem zbytečné a vše proběhlo naprosto v pořádku a bez zdržení. Bolivijská strana s názvem Estación Avaroa, to také moc neprotahovala. Nezbytné papírovaní kvůli přechodu s autem nezabrali víc jak patnáct minut. Do auta se nám ani nepodívali a s přáním šťastné cesty nás propustili. Usoudili jsme, že neděle je nejlepší den na překračování hranic.

V Bolívii nás ze začátku překvapila o něco lepší kvalita cest. „Áčka“ (tak říkáme asfaltu) jsme se sice nedočkali, ale aspoň byly cesty bez hřebene. To se však změnilo asi po 120km, kdy skončili průběžné opravy na cestě. Bohužel k horšímu. Opět nastoupil hřeben, hluboké díry a šílený prach. Jestli to takhle bude pokračovat celou Bolívii, začnu se vážně strachovat o kondici našeho dvacet sedm let starého auta, které nás musí ještě dovést minimálně do Kolumbie ke Karibiku. Trochu na zlepšení nálady nám pomohla krásná krajina se stády několika druhů lam a poprvé jsme viděli i místní pštrosy - Nandu. Ještě ten večer se nám podařilo dojet do turisticky živého městečka Uyuni, kde jsme do rána zakotvili u hřbitova vlaků.      

Ban