Potosí, Cerro Rico

Po úterní slavnosti nového roku, jsme ve středu vyrazili na prohlídku stříbrných dolů v hoře Cerro Rico. Těžba stříbra tu probíhá už z před kolumbijské doby, ale až s příchodem španělů se těžba zněkolikanásobila. Bohužel ale už během 18.století se největší náleziště stříbra vytěžily a přešlo se hlavní produkt zinek a cín. V roce 1985, kdy všechny šachty spadaly pod státní firmu, došlo k uzavření dolu pro jeho malou výnosnost a o práci tak přišly tisíce dělníků. To samozřejmě nebylo přípusté pro samotné dělníky a jejich rodiny. Tak se mezi dělníky utvořila družstva a party, která od státu (právoplatný majitel hory) nakoupily těžební koncese a jako páni vlastního osudu zde dále těží. Hora je doslova prošpekovaná chodbičkami jako ementál, kde občas proleze opravdu jen malý Bolivijec. V hoře kutá přes 15.000 horníků ve více jak 300 šachtách. Návštěva rozhodně není dobrá pro klaustrofobiky a astmatiky. Pro návštěvu dolů je nutné si vzít průvodce. Buď si ho můžete najít sami někde poblíž samotné hory – dolů, a nebo si vybrat z velkého počtu agentur, které mají vlastní průvodce. My jsme si po obchůzce mezi agenturami a na doporučení belgických cestovatelek na kole, vybrali agenturu Marco Polo http://www.potosimarcopolo.com . Průvodcem nám byl samotný majitel agentury Willy, který v dole pracoval přes deset let. Moc příjemný chlapík, který na rozdíl od ostatních působil střízlivě a nesliboval modré z nebe. Cena za prohlídku byla 70BOL na osobu (145,-Kč) a 30% ze vstupu jde dělníkům do dolu, který jsme navštívili. Každá agentura chodí do jiného dolu a my jsme navštívili ten, ve kterém pracoval Willy. Vyrazili jsme ráno kolem 8.30  minibusem a po cestě si tak prohlídli zbytek městečka. První zastávkou byl pouliční trh pro horníky, kde jsme nakoupili dárky pro dělníky. Nákup dárků pro horníky je v rámci prohlídky už taková tradice a navíc je třeba mít s sebou „obětní materiál“ pro Pachamamu (Matka Země). Na trhu jsme koupili lístky koky, které se v tomto kraji žvýkají se špalíčky lisovaného popelu ( dokonce ho mají i s banánovou příchutí ). Dále čistý alkohol a cigarety. Pro nás byl ale nejzajímavější dárek dynamit, rozbuška a zápalná šňůra. Pro chudé horníky tu můžete za 15BOL (39,-Kč) koupit  dynamit a tím jim ulehčit práci. Dříve bylo možný pro demonstraci i kousek dynamitu odpálili, ale dneska se to prý z bezpečnostních důvodů nedělá. Škoda, na to jsme se hodně těšili. Bohužel ani nám samotným ho neprodali, aby jsme si ho mohli za městem odprásknout. Prý jen horníkům a průvodcům. Willy se nám pak pochlubil jak si na protesty a demonstrace berou kousky dynamitu proti policajtům. Po nákupech jsme se převlíkli do pracovního, dostali svítilny, helmy a vyrazili do dolu. Hned při vstupu do dolu nám Willy nad hlavou ukázal a vysvětlil zaschlý krvavý flek. Jednou za rok se pořádá obřadní ceremoniál, na kterém se obětuje lama. Její krev se pak rozmaže nad vstupem do dolu, jako díky za bohaté nálezy, že v dole nedochází k neštěstím a pro dobré nálezy. V samotném dolu, kousek od vstupu je posvátné místo, kde se musí zastavit každý, kdo do dolu vejde a zanechat zde dárky pro Pachamamu (matka Země)a El Tío (pán podsvětí, ďábel). Pachamamě jako poděkování za její štědrost a vlídnost, že si zde horníci můžou brát drahé horniny z jejího lůna. Tohle poděkování se provádí odříkáváním modlitby, rozsypáním lístků koky po zemi a politím alkoholem (lihem). V rohu posvátného místa sedí socha El Tía s rohy a se ztopořeným penisem. On je vládcem podsvětí, tím pádem všech dolů a má moc nad závaly a nad neštěstím v dolech. Proto je dobré si ho předcházet a dávat mu dárky aby ochránil jejich životy.  Posypali jsme ho lístky koky, polili alkoholem a do úst vložili zapálenou cigaretu. Po těchto krocích jsme byli připraveni vstoupit dál do dolu. Všechna práce se tu dělá ručně. Kopání, nakládání a tlačení důlního vozíku. Sám prázdný váží kolem 250kg, plný hornin pak tunu. Chodby jsou tmavé, malé, nízké a často se člověk vyhýbá nebo sklání před dřevěným pažením. Na můj vkus by jich tu mohlo být víc a některé naprasklé vyměněné, ale dřevo je prý drahé a musí se s ním šetřit. Čím víc jsme šli hlouběji, tím víc byl vzduch byl teplejší, prašnější a navíc s vysokou nadmořskou výškou (přes 4000 m.n.m.) to opravdu nebylo moc příjemné. Do tváří jsme si cpali více a více koky, abychom se s takto těžkými podmínkami lépe vypořádali. Každý koho jsme potkali měl také typickou bouli na tváři, která nenaznačovala bolest zubu, ale koku v puse. Potkali jsme horníky různého stáří, od velmi mladých až po starší. Chudoba hornických rodin dohání k práci i nejmladší členy rodiny, takže v dolech běžně pracují děti od 12 – 13ti let. Navíc získané pracovní vědomosti se musí předávat z generace na generaci a při nízkém věku, kterého se dělníci dožívají, je na to poměrně málo času. Ochranné pracovní pomůcky tu moc rozšířené nejsou. Žádné brýle ani respirační masky. Největším nebezpečím jsou zde chemické látky a prach uvolněné při výbuších dynamitu. Velké zlo je silikon, který je možné vidět „vyrostlý“ na stěnách a stropech. Průměrný dožívaný věk horníků je mezi 45 až 55 lety. Mezi horníky se mluví jen původním Indiánským jazykem Kečua. Willy nás vzal k jedné partičce horníků, která zrovna propojovala dva na sebe kolmé tunely. Opravdu hodně úzkým otvorem ve stropu jsme vyšplhali na žebřík, odkud jsme balancovali na prknech výš a hlouběji do tunelu. Na konci strmé chodby odkopávali a přemisťovali horninu po výbuchu. V řadě pod sebou si postupně předávali lopatami horninu až ke vzdálené díře, kterou jsme se vplazili a pod kterou byl umístěn vozík. Párkrát jsme si zkusili hodit lopatou v úzkém a prašném prostoru. Nic moc, člověk se hned zadýchal a zpotil. Horníkům jsme předali dárky a popřáli štěstí do budoucna. Pak nás Willy protáhnul dalšími úzkými chodbičkami na místo, kde se ještě nacházel kousek neodtěžené stříbrné žíly. Na stropě mezi tmavou horninou se nám nad hlavou táhla blýskavá stříbřitá žíla. Vždycky prý vede od jihu k severu, kvůli magnetickému poli země. Uloupnout jsme si nemohli, ale i tak to byla krásná podívaná. Po předání zbylých dárků jsme se vydali na dlouhou cestu zpět na denní světlo, kde jsme prach na jazyku spláchli vychlazeným pivkem. Návštěvu dolu určitě doporučujeme, protože je to dost zajímavý zážitek na vlastní kůži.       

Odkaz na galerii zde

ban