Ráno nás překvapilo, kolik džípu s turisty se přijelo vyfotit s polorozpadlými mašinkami a kolik jich pak mířilo na samotný Salar. Po odeznění největší vlny turistů jsme se rozhodli vydat směr Salar. Ale bohužel kvůli nízkým ranním teplotám, vysoké nadmořské výšce (3.675m.n.m.) a špatné bolivijské naftě, se nám nedařilo nastartovat auto. Po delším
zápase
jsme Bimba přece jen rozhejbali a pro jistotu vyrazili dokoupit aditiva. Trefit
správný směr na Colchani, odkud se vjíždí na samotný Salar, taky nebyl žádný
med. Stejně jako dobré cesty a nafta chybí v Bolívii i ukazatele. Místo
původního plánu být na Salaru během dopoledne, jsme do 25km vzdálené vesničky
Colchani dorazili až kolem druhé. Před vjezdem na Salar jsme čekali zaplacení
vstupného, registraci nebo alespoň průjezd nějakou bránou. Ale nic… Co nás ale v zápětí zarazilo, byly po
kolena hluboká jezírka přes pomyslný směr cesty. Zprvu se nám do nich vjet
nechtělo, protože jsme se báli že tam uvízneme, případně utopíme auto. K jistotě
nám nepomohl ani pomník na konci zpevněné cesty, věnovaný asi osmi Japoncům,
kteří se zde propadli a zahynuli. Ale po optání zda je tato cesta v pořádku,
jsme se odvážili a projeli. 
Byli jsme na Salaru a před námi se rozprostřela
obrovská bílá pláň táhnoucí se od obzoru k obzoru. Jak kdybychom se
najednou ocitli na obrovské sněhové ploše. Ale nic takového. Žádný sníh, žádný
led, žádná zima, žádné závěje… jen obrovské množství soli kam až oko dohlédne.
Tak obrovskou rovnou bílou plochu nikdo z nás nikdy neviděl. A k tomu
ještě nad hlavou naprosto modrá obloha s pálícím sluncem jak o život. Bez
brýlí se tu skoro nedá existovat. Až na místní dělníky co tu ručně těží sůl
pomocí ocelových škrabek s dlouhou násadou. Vždy si vyčlení čtverec a
z jeho povrchu seškrábou vrstvu soli na úhlednou hromádku ve středu. Tu
pak naloží na náklaďák a hurá pryč. Dělníků jsme se museli přeptat na cestu k
ostrovu kaktusů - Isla Incahausi, protože jsme si nebyli jistí správným směrem.
Kvůli zaoblení země nebyl poměrně nízký ostrov za obzorem vidět. Bylo možné
spatřit jen trčící se vrcholky hor daleko za Salarem. Dělník na dotaz přikývnul
a máchnul rukou směrem na západ se slovy: „asi takhle a cestu si vyberte…“. Na
zemi v soli bylo vidět několik vyjetých kolejí, tak jsme se jich přibližně
drželi. Žádné cesty, žádné značky, žádná pravidla. Jen si zvolit směr a volně
jet… Super zážitek projet se bez omezení po největší solné pláni na světě.
Naprostá volnost. Pláň je skvěle rovná, na rozdíl od bolivijských cest, takže
jsme po dlouhé době opět vyvinuli rychlost víc jak 50km/h. Za pár minut svižné
jízdy ve směru paže se na obzoru objevil domeček. Solný hotel postavený ze
solných bloků uprostřed solné pláně. Jak romantické na strávení noci. Na
recepci jsme si koupili pivko, které nás jako příspěvek do místní kasy
opravňovalo ke vstupu do mini 
muzejka se solnými sochami. Od hotelu jsme se
opět na pokyn paže vydali na cestu k ostrovu. Až po dvaceti minutách se nám objevil
na obzoru a dalších třicet minut jsme k němu jeli. Po cestě jsme potkali
několik míst, kde dříve vyvěrala voda z pod povrchu, a zanechala za sebou
vyschlá jezírka soli. Těsně před příjezdem na ostrov, jsme s obdivem viděli dva
cyklisty, jak se plahočí po pláni se sluncem v zádech. Až po zastavení u
ostrova nás dojeli a anglicky poprosili o vodu. Až poté jsme zjistili, že jsou
to dvě holky z Belgie, co ostrov hledají od včerejška. Stéphanie a Gaella jedou na kole z Mexika
do Buenos Aires ( www.cyclogalere.be )
a tímto je ještě jednou zdravíme. S holkami jsme strávili fajn večer s
vínem, naučili je člověče nezlob se, pexeso a vyměnili si historky z cest.
Druhý den jsme se prošli po ostrově plném krásných a obrovských kaktusů a došli
na vrcholek, kde se nachází obětní místo pro Matku Zemi - „Pachamama“. 
Vstup na
ostrov je za 10BOL (25,-Kč) a noc tu údajně stojí 15BOL (37,-Kč) za hlavu. Před odjezdem
k vesničce pod vulkánem na severní straně Salaru, nás opět překvapil Willy,
kterého jsme už potkali v městečku Uyuni. Přijel akorát ze směru kterým
jsme se chystali vydat a varoval nás před velkými děrami plné vody. Prý nenašel
správnou cestu jak se tam dostat. Dle jeho rady jsme se zkusili vrátit více
k hotelu a najít správný směr odtamtud. Ale ani nám se nepodařilo najít
správnou cestu mezi zatopenými trhlinami. Radši jsme se kousek vrátili a aniž
by jsme byli v dohledu ostrova nebo hotelu, jsme zastavili pro strávení
noci. Vyndali jsme si stolek, židličky a kochali se západem sluncem nad horami.
Široko daleko nikde nikdo, ani živáčka. Nic tu nežije, protože nemá
z čeho. Ticho, bílo. Nehostinná a přece tak krásná krajina. Něco mi tu ale
stále jakoby chybělo a pak jsem si uvědomil, že tu nejsou vidět a slyšet žádná
letadla tak jako u nás. U nás už je člověk bere jako věc, co je na obloze
odjakživa a víceméně tam patří. Vždy se dá na obloze spatřit a zaslechnout
letící letadlo nebo najít jeho stopa. Tady nic. Člověk tu kouká do rozlehlé krajiny
a nic nevidí ani neslyší. Opravdové ticho a samota. Jakmile se schovalo slunce
za hory, prudce se ochladilo a krásně modré nebe postupně zalila černota s pár
hvězdami, které nepřesvítil měsíc. Silný svit měsíce rozzářil bílou pláň jako
opozit k černé obloze, kde se objevil Jižní kříž a Orion. Noc za svitu
měsíce byla úžasná, až magická.
ban
Odkaz na galerii https://picasaweb.google.com/103898424987032357108/12SalarDeUyuni
Žádné komentáře:
Okomentovat