Přespali jsme u řeky, kde si hned ráno několik lidí umylo auta, pod nimi po proudu se vykoupaly děti a jejich mámy vypraly prádlo. Vyrazili jsme směr Coroico. Cesta opět stejná; hlína, bahno, louže, kameny. Jen navíc zhoustnul provoz, začalo prudší stoupání a cesta se neuvěřitelně motala po svazích. A taky se víc začala podobat té, kterou jsme znali z fotek po zadání „Death Road“ do Googlu. Obousměrná cesta šířky jednoho auta, zaříznutá do prudkého svahu nebo spíš do strmé skály. Všude kolem plno zeleně a vody. Cedule nám přikázala jet vlevo. To je tu zavedeno proto, aby řidič v obou směrech seděl u krajnice a viděl tak kolik mu zbývá k úplnému kraji. Dolu se radši moc nekoukat. Je tam pěkně hluboké údolí, kde na dně teče divoká řeka. Scenérie to byla krásná. Nejdříve jsme jeli po levé straně údolí, takže jsem řídil u skály a Ovce jako spolujezdec měl nervy v kýblu, protože seděl skoro nad strání. Další údolí jsme jeli zas po pravé straně, takže jsem nad krajnicí měl nervy v kýblu a v ruce volant. Místy byla cesta tak úzká, že se nedalo zastavit tak, aby člověk u okraje mohl vystoupit a nespadl dolu. Stačilo otevřít dveře a jen prudká stráň dolu. Fakt kouzelný tohle to místo. Auta se tu vyhýbají na místech, kde je rozšířená cesta. Často za, nebo před prudší zatáčkou. Celou cestu jsem se modlil, aby proti nám ve špatném úseku nevyjel autobus. Ty tu opravdu jezdí jak šílenci a nikdy necouvají. Zkuste totiž couvat s přeloženým autobusem a se čtyřiceti lidmi na stezce pro kamzíky. Taky se na vás z nenadání rádi pověsí a začnou troubit a blikat ať jim uhnete. To je pak hned lepší zábava, když vás hrne po traverzu dychtivý autobus. Občas to byly fakt nervy, ale adrenalin, Busta Rhymes (jako hudba dne) a zbytek pudu sebezáchovy nás držely při bdělosti a soustředění. Nakonec jsme to projeli naráz, v pořádku a jsem hrozně rád, že jsem tuhle cestu mohl dát spolu s Ovcí za volantem, protože to byl skvělej zážitek. Avšak do cíle jsme ten den stejně nedojeli. Odbočili jsme na Coroico z hlavní na malou klikatou cestičku, kde asi 2km před městem chybělo kus cesty. Místo toho tam byl jen hnusný bahenní kráter se zapadlým bílým kombi.
Druhý den ráno jsme se vydali pěšky do Coroica zjistit, zda tam vede i jiná cesta. Všude kolem rostly mandarinky, pomeranče a kafe. Na chvilku i vysvitlo sluníčko, udělalo se krásně a bylo hezky vidět vzdálených kopců. Dozvěděli jsme se, že jsme jeli po staré cestě, která se už nepoužívá a že z východu vede cesta nová. Takže jsme se odpoledne přesunuli po pěkné cestě do Coroica a začalo opět hezky vydatně pršet. Aspoň se nám trochu umylo zablácený auto. Na náměstí jsme potkali další dobrodruhy z Německa. Majkl a Tanya, kteří cestují z Kanady do Patagonie s MB407 a jsou na cestě osmnáct měsíců. Domluvili jsme se, že by jsme společně mohli jet tu nejhorší část „Death Road“ na kole, ale následně jsme zjistili, že cena je kolem 100USD za osobu a vyjíždí se s agenturami z La Paz. Což je moc peněz, takže někdy příště. Nejnebezpečnější cesta, nebo-li „Death Road“, což je opravdu ten nejhorší kus z Coroica do La Paz se dnes už nepoužívá. Kvůli velkýmu počtu nehod a mrtvých byla postavena nová dálnice stranou. Po té staré jezdí jen místní z blízkých vesnic a turisti na kolech, jako adrenalinový zážitek. Kousek od tud vede i nejznámnější Bolivijský trek El Choro s krásnými rozhledy. Na noc jsme se přesunuli nad Coroico, kde je místní kostelík s krásným rozhledem do krajiny.
Další den jsme při sjezdu zpět do města zapadli, když jsme se vyhýbali autu. To je fakt pech, celou tu šílenou cestu projedeme v pohodě a pak na obyč cestě zapadneme. No ale půl hoďky práce s lopatou a byli jsme volní. Bohužel při silné euforii že jsme vyjeli, jsme rychle naskákali do auta a nechali tam zapíchnutý hrozně šikovný rýč. Ještě měl na sobě cenovkou z „Železářství Rousek“. Druhý den, co jsme to zjistili, už tam nebyl, ale i tak věřím, že slouží dobře. Odpoledne jsme vyrazili na procházku k nedalekým třem vodopádům. Bohužel zase pršelo, ale i přes to jsme došli až k tomu poslednímu, největšímu. Po cestě jsme poprvé viděli koková políčka v prudkých stráních a koku jako rostlinu. Tak malý sympatický keřík, za kterým je tolik rozporů a problémů.
V sobotu 23.července jsme se vydali směrem na La Paz. Ale už po nové silnici s asfaltem a protidrogovou kontrolou. Jak jsme tak stoupali, tím více se ztrácela zeleň, ochladilo se a my jsme se tak po měsíci v zelených a teplých nížinách ocitli znovu na altiplanu.
Odkaz na galerii zde.
ban
Žádné komentáře:
Okomentovat