Death Road, Caranavi, Coroico

Z Rurrenabaque jsme vyrazili opět po prašných cestách, které se po několika deštích změnily v blátěné. Mezi pár vesničkami byl dokonce i asfalt, ale jak rychle začal, tak i rychle skončil. Věděli jsme, že máme před sebou jednu z nejhorších cest, která nás na celé cestě měla potkat; trasa z nížin do La Paz (3.800 m.n.m). Po rovné amazonské krajině nás opět čekaly hory, a tak jsme na cestě z Yucumo do Caranavi vjeli do pohoří jménem Yungas. Jeli jsme hodně členitou krajinou, takže jsme každou chvíli stoupali a na to hned zase klesali. Ale i tak cesta plynula a za skoro celý den jsme ujeli 120km. Přespali jsme v malé vesničce u Quiquibey, kde jsme v nevědomosti během nočního parkováni zastavili na školním pozemku. Ráno jsme měli kolem auta plno dětí, které si myslely, že jim tam během noci přistálo ufo. Když jsme se pokoušeli odjet, zapadli jsme, protože během noci pršelo a pozemek se podmáčel. Ale děti v čistých školních uniformách nám rády pomohly a mohli jsme pokračovat v cestě. Na vzpomínku jsme jim tam nechali podpis v podobě dvou hlubších kolejí od našeho auta. Občas začalo dost silně pršet a po cestách se valily potoky vody. Na pár místech bylo na silnici místo kaluže slušné jezero, ale pokaždé se podařilo přebrodit a projet. První velká zkouška přišla odpoledne asi 60km před Caranavi. V mírném kopci sjela podmáčená stráň na cestu a celý asi 60m úsek byl pod bahnem. Pár osobáků a náklaďáků to projelo a zůstaly po nich akorát pěkně hluboké koleje. Pár aut stálo před a rozmýšleli se, zda to projet nebo ne. Rozhodli jsme se to projet bez čekání na pomoc. Okoukli jsme jak to projel jeden 4x4 kombi a hurá do toho. Jedna babka na nás zběsile mávala jako že ne, že uvízneme a nikdo už neprojede. Naopak jsem ale podřadil, sešlápnul plyn a vrhnul se do hordy bláta. Původně jsem chtěl jet vpravo od nejhlubších kolejí, ale kvůli kluzkému blátu mi tam stejně sjely zadní kola a já zůstal viset napříč. Babka se plácla přes čelo a nevěřícně kroutil hlavou. Zařadil jsem zpátečku a po menším zmítání jsem sjel zpět na začátek. Víc si najel, zařadil za dvě a podržel Bimba pěkně vpravo. Už jsem držel směr, ale bylo slyšet jak dřeme spodkem auta. Hlavně neprorazit vanu. Kola za půlkou zase sklouzly do hlubokých kolejí, začaly se protáčet, ale naštěstí jsme to projeli. Uff, tohle bylo o chlup. Zase se rozpršelo jak blázen. Asi po dalších 20-ti km stály v kopci dva kamiony. Před nimi v silnici díra velikosti kráteru, plná bahna a všude kolem po cestě tekla voda, která z cesty udělala hroznou skluzavku. Nedalo se projet. Řidiči prokopli trochu cestu, aby mohla lépe odtékat voda a čekali jsme. Z nenadání se za námi objevil místní autobus s docela zvednutým podvozkem, a že hrozně spěchá. Prorval se mezi námi a hnal si to kolem prvního kamionu přímo do bahenní díry, kterou ale úplně zázrakem projel. Zbyly po něm jen nechutně hluboký koleje. První kamion se nechal vyprovokovat, zkusil to a na podruhé projel. Druhý kamion už ale zůstal viset v levé části díry. To nám naštěstí uvolnilo malou cestičku vpravo, tak jsem vyrazil. Než jsme dojeli k onomu místu, už jsme hrabali, ale jako zázrakem jsme se udrželi v pravé stopě, auto se mírně svezlo do leva, ale projeli jsme. Uff po druhý. Na nervy jsme si v jedné vesničce koupili místní čistou čokoládu, která byla zabalena v listu banánovníku. Chutnala úplně úžasně. Cesta už ten den byla bez větších problémů. Všude kolem nás rostly banány, až se nám na jednom příhodném místečku podařilo uříznout jeden trs zelených banánů. Hodili jsme ho na střechu, aby dozrály. Do Caranavi jsme dorazili zas až za tmy a za celý den jsme ujeli opět 120km. Caranavi není moc hezké město a je spíš takovou přestupní stanicí mezi nížinou a horami. Je tu ale čilí obchodní ruch a na ulici a v obchodech se dá sehnat spousty věcí. 

Přespali jsme u řeky, kde si hned ráno několik lidí umylo auta, pod nimi po proudu se vykoupaly děti a jejich mámy vypraly prádlo. Vyrazili jsme směr Coroico. Cesta opět stejná; hlína, bahno, louže, kameny. Jen navíc zhoustnul provoz, začalo prudší stoupání a cesta se neuvěřitelně motala po svazích. A taky se víc začala podobat té, kterou jsme znali z fotek po zadání „Death Road“ do Googlu. Obousměrná cesta šířky jednoho auta, zaříznutá do prudkého svahu nebo spíš do strmé skály. Všude kolem plno zeleně a vody. Cedule nám přikázala jet vlevo. To je tu zavedeno proto, aby řidič v obou směrech seděl u krajnice a viděl tak kolik mu zbývá k úplnému kraji. Dolu se radši moc nekoukat. Je tam pěkně hluboké údolí, kde na dně teče divoká řeka. Scenérie to byla krásná. Nejdříve jsme jeli po levé straně údolí, takže jsem řídil u skály a Ovce jako spolujezdec měl nervy v kýblu, protože seděl skoro nad strání. Další údolí jsme jeli zas po pravé straně, takže jsem nad krajnicí měl nervy v kýblu a v ruce volant. Místy byla cesta tak úzká, že se nedalo zastavit tak, aby člověk u okraje mohl vystoupit a nespadl dolu. Stačilo otevřít dveře a jen prudká stráň dolu. Fakt kouzelný tohle to místo. Auta se tu vyhýbají na místech, kde je rozšířená cesta. Často za, nebo před prudší zatáčkou. Celou cestu jsem se modlil, aby proti nám ve špatném úseku nevyjel autobus. Ty tu opravdu jezdí jak šílenci a nikdy necouvají. Zkuste totiž couvat s přeloženým autobusem a se čtyřiceti lidmi na stezce pro kamzíky. Taky se na vás z nenadání rádi pověsí a začnou troubit a blikat ať jim uhnete. To je pak hned lepší zábava, když vás hrne po traverzu dychtivý autobus. Občas to byly fakt nervy, ale adrenalin, Busta Rhymes (jako hudba dne) a zbytek pudu sebezáchovy nás držely při bdělosti a soustředění. Nakonec jsme to projeli naráz, v pořádku a jsem hrozně rád, že jsem tuhle cestu mohl dát spolu s Ovcí za volantem, protože to byl skvělej zážitek. Avšak do cíle jsme ten den stejně nedojeli. Odbočili jsme na Coroico z hlavní na malou klikatou cestičku, kde asi 2km před městem chybělo kus cesty. Místo toho tam byl jen hnusný bahenní kráter se zapadlým bílým kombi. 

Druhý den ráno jsme se vydali pěšky do Coroica zjistit, zda tam vede i jiná cesta. Všude kolem rostly mandarinky, pomeranče a kafe. Na chvilku i vysvitlo sluníčko, udělalo se krásně a bylo hezky vidět vzdálených kopců. Dozvěděli jsme se, že jsme jeli po staré cestě, která se už nepoužívá a že z východu vede cesta nová. Takže jsme se odpoledne přesunuli po pěkné cestě do Coroica a začalo opět hezky vydatně pršet. Aspoň se nám trochu umylo zablácený auto. Na náměstí jsme potkali další dobrodruhy z Německa. Majkl a Tanya, kteří cestují z Kanady do Patagonie s MB407 a jsou na cestě osmnáct měsíců. Domluvili jsme se, že by jsme společně mohli jet tu nejhorší část „Death Road“ na kole, ale následně jsme zjistili, že cena je kolem 100USD za osobu a vyjíždí se s agenturami z La Paz. Což je moc peněz, takže někdy příště. Nejnebezpečnější cesta, nebo-li „Death Road“, což je opravdu ten nejhorší kus z Coroica do La Paz se dnes už nepoužívá. Kvůli velkýmu počtu nehod a mrtvých byla postavena nová dálnice stranou. Po té staré jezdí jen místní z blízkých vesnic a turisti na kolech, jako adrenalinový zážitek. Kousek od tud vede i nejznámnější Bolivijský trek El Choro s krásnými rozhledy. Na noc jsme se přesunuli nad Coroico, kde je místní kostelík s krásným rozhledem do krajiny.

Další den jsme při sjezdu zpět do města zapadli, když jsme se vyhýbali autu. To je fakt pech, celou tu šílenou cestu projedeme v pohodě a pak na obyč cestě zapadneme. No ale půl hoďky práce s lopatou a byli jsme volní. Bohužel při silné euforii že jsme vyjeli, jsme rychle naskákali do auta a nechali tam zapíchnutý hrozně šikovný rýč. Ještě měl na sobě cenovkou z „Železářství Rousek“. Druhý den, co jsme to zjistili, už tam nebyl, ale i tak věřím, že slouží dobře. Odpoledne jsme vyrazili na procházku k nedalekým třem vodopádům. Bohužel zase pršelo, ale i přes to jsme došli až k tomu poslednímu, největšímu. Po cestě jsme poprvé viděli koková políčka v prudkých stráních a koku jako rostlinu. Tak malý sympatický keřík, za kterým je tolik rozporů a problémů.

V sobotu 23.července jsme se vydali směrem na La Paz. Ale už po nové silnici s asfaltem a protidrogovou kontrolou. Jak jsme tak stoupali, tím více se ztrácela zeleň, ochladilo se a my jsme se tak po měsíci v zelených a teplých nížinách ocitli znovu na altiplanu.

Odkaz na galerii zde.

ban