Rurrenabaque, Madidi, džungle

Před odbočkou v Yucumo na Rurrenabaque ze silnice číslo 3. jsme zjistili, že jsme na 8.977 km naší cesty ztratili zadní poznávací značku. Takže jsme přední značku dali do zadu a od té doby při policejních kontrolách tvrdíme, že se v naší zemi používá pouze zadní. Zatím to funguje báječně. Krajinu kolem nás tvoří něco jako pampy.  Krajina není moc osídlená a většinou se využívá pro pastvu dobytka. Je tu mnoho lagun a močálů, kde se líně povalují aligátoři a hadi. Během deštného období se většina plochy zaplaví vodou. 

Cesta z Yucumo do Rurre (tak se přezdívá krkolomnému Rurrenabaque), už byla o něco lepší. Sice stále hliněná cesta, ale protože se na ní dost pracovalo, byla v poměrně dobrém stavu, tzn. uválcovaná a často kropená vodou proti prašnosti.

Okolní krajina už byla víceméně džungle, s pár vesničkami, kde místní pěstují banány. Rurre leží na vřehu řeky Beni, přibližně 430km po silnici severně od La Pazu a 400km vzdušnou čarou k brazilským hranicím skrz hustou džungli. Do Rurre jsme dorazili 8.července, v pátek za tmy, ale městečko čile žilo svým životem. Hned podle cedulí v angličtině či v jiných jazycích je poznat, že sem jezdí hodně gringos. Dle nejednoho průvodce je Rurre nejnavštěvovanější eko-turistická lokace v Bolívii a údajně cizinci třetí nejvyhledávanější místo po Salar De Uyuni a Tiwanaku. Hlavním tahákem je zde dobrý přístup do části amazonské džungle, která je tu chráněna v rámci Národního parku Madidi. Je to jeden vůbec z prvních Národních parků v Bolívii a nabízí víc jak 1350 čtverečních kilometrů savan a hlavně deštných pralesů. Je ceněn pro svou velkou druhová rozmanitost; údajně se zde nachází přes tisíc druhů ptactva, což odpovídá deseti procentům objevených ptačích druhů na světě a přes pět set druhů savců. V odlehlých částech ještě žijí původní domorodé kmeny. Největší počet turistů zde tvoří Izraelci, protože toto městečko a hlavně pak park Madidi proslavil knihou „Ztracen v džungli“ Yossi Ghinsberg. Mladí Izraelci se sem po své povinné vojně vydávají po jeho stopách, kdy se nešťastnou náhodou ocitl na měsíc sám v džungli bez nože či ohně a domu se tak vrátil jako hrdina, který přežil v drsném světě džungle. Přestože je zde hodně cizinců z celého světa, usídlila se zde i malá česká komunita. Tu zde tvoří Tereza a Zdeněk, kteří se zde živí cestovním ruchem. Spolupracují v agentuře Mogli Jungle Agency, kterou Tereza vlastní se svým „domorodým“ manželem Feizar a jeho bratrem. My jsme na Terezu narazili náhodou na internetu na fóru hedvábné stezky, ale nakonec jsme zjistili, že máme i několik společných přátel z okolí Dobříše. Je zajímavé potkat v takovémhle koutě světa krajany. S Terezou jsme se domluvili, že se přes její agenturu, která je největším specialistou na džungli v regionu, vydáme podívat do džungle. Nakonec jsme se domluvili na pět dní, od pondělka do pátku, za cenu 300BOL (750,-Kč) den / osoba. V ceně je jednorázový vstup do parku 125BOL (315,-Kč), doprava lodí, jídlo na pět dní, kuchař a průvodce, kterého nám dělal sám Terezy manžel Feizar.

V pondělí v osm ráno jsme stáli u agentury a nevěděli co nás čeká. V agentuře panoval čilý ruch, protože se tu každé ráno vypravuje několik skupin do džungle nebo na pampy. Každý jsme nafasovali stejný díl jídla do batohu, moskytiéry a spolu s našim kuchařem Marcem, jsme se vydali ke břehu řeky Beni. Tam na nás čekal kapitán s pomocníkem na asi osmi metrové bárce. Mimo nás, našeho kuchaře a kapitána s pomocníkem, se ještě nalodil mladý novomanželský páreček z Norska, s jejich kuchařem a průvodcem, který jak jsme se později dozvěděli, je otec Feizara a byl ve skupině, která v 1982 letech našla Yossiho Ghinsberga. Bárka si to se 40-ti koňovým motorem svižně uháněla proti proudu řeky Beni, která se svými nekonečnými meandry proplétá parkem Madidi. Kochali jsme se okolní hustě zelenou přírodou, která doslova tekla po stráních okolních kopců. Po dvou hodinách jízdy po hnědě zakalené řece Beni, jsme odbočili na menší průzračně čistou řeku Rio Tuichi. Bohužel jak byla menší a mělčí, párkrát jsme uvízli na dně. Pomocí bidel jsme se ale brzy dostali opět do pohybu a během další hodiny plavby proti proudu, jsme dopluli do našeho základního tábora. Dvě větší dřevěná stavení na kůlech, kde v jednom je kuchyně s jídelnou a v dalším postele s matracemi. Opodál stojí sprchy se splachovacími hajzlíky. To mě trochu překvapilo, protože jsem nečekal, že se budu uprostřed džungle sprchovat pod sprchou, kadit do porcelánu a spát na matraci. V táboře na nás čekal náš průvodce Feizar, který tou dobou byl už dva měsíce v kuse v džungli s různými skupinami. Otec Feizara si hbitě vyrobil nebo spíš upletl krosnu z velkého palmového listu, do které si dal spacák s jídlem, a následovaný Norským párečkem vyrazili do dalšího kempu opodál. Odpoledne jsme se vydali spolu s Marcem a Feizarem na první procházku do džungle. Dovídáme se, že místní džungli neřeknou jinak než La Selva. Feizar, který v Selvě vyrůstal do třinácti let, má úžasný přehled o každé rostlině a stromu, takže se dovídáme různé zajímavosti, k čemu je jaká rostlina nebo strom dobrý. Ať už k použití jako tětiva k luku, k jídlu, k ochucení jídla nebo jako medikament. Za nedlouho nám bylo jasné, že je tu naprosto všechno, co člověk potřebuje k přežití. Ale musí přesně vědět jak to vypadá a kde to hledat. Selva je hustá, stromy vysoké a košaté, že sluneční paprsky téměř nedopadají na zem. A tím bohužel náš foťák nezvládá dobře fotit za těhle světelných podmínek, proto jsou fotky trochu nuzné. Ke konci procházky jsme se zastavili u jednoho padlého stromu, pod kterým měla úkryt tarantule. Moc se jí ze skrýše nechtělo, ale po delším přemlouvání ji nakonec Feizar s Marcem vylákali ven. Takhle na živo v džungli působí mnohem větším dojmem a budí mnohem větší respekt oproti těm, které mají lidi u nás jako mazlíčky v teráriu. Feizar ji nejdříve musel uvést do stavu „pohody“, což udělal pomocí jemných pohybů kolem její hlavy (jako kdyby ji hypnotizoval :) ) a foukal na ní kouř s cigaret. Nikotin ji uklidňuje stejně jako pokročilé kuřáky. Pak si ji nechával prolézat po rukou a vyprávěl nám o její pozici v Selvě. Každý z nás si ji mohl nechat projít po vlastních rukou. První si řek Ovce. Feizar mu nejdříve pofoukal ruce kouřem z cigarety, aby mu z části eliminoval pachy a pot na ruce. Pak mu od Feizara ladně přelezla na jeho ruce. Žádné prudké pohyby nebyly rozhodně na místě. Po asi třech minutách Barča, pak Mára a já. Tarantule mi stála na rukou, otočená směrem k mé tváři a já se ani nepohnul. V duchu jsem si přál, ať jí zrovna nerupnou nervy a neskočí mi do obličeje. Člověk má hned úplně jiný pocit a sevřený půlky, když má na rukou divokýho pavouka. Když nám pak Feizar ukázal její tesáky, říkali jsme si jaká radost, že se do nikoho z nás nezahryzla. Ještě než se setmělo, vyrazili jsme k řece, kde jsme chytali ryby. Tam jsme si pak za zvuků džungle vychutnali krásný západ slunce nad Selvou. Nikdo z nás nic nechytil, až těsně před odchodem se povedlo Feizarovi ulovit jednoho asi třiceti centimetrového říčního lososa.     

Druhý den dopoledne jsme se opět vydali na procházku, kdy jsme poznali další medikamenty a viděli krásné obří stromy, ze kterých viseli liány. Vlastně jsou to šlahouny kořenů několika rostlin. Často se jedná o kořeny Orchidejí, které se dostali do větví stromů pomocí semínek, které přenesli ptáci. Ty tam jako paraziti zakořenili a spustili další kořeny, které až dorostou k zemi, zakoření a budou vyživovat rostlinu odspodu. Jsou obrovské a pevné, že se na nich dá houpat jako Tarzan. Feizar nám ukázal i strom, do kterého když mírně řízl, začala vytékat bílá míza. Byl to prudký jed kurare, který Indiáni používají na hroty šipek při lovu. Tento strom Strychnos se používá i na stavbu lodí. Zejména na jejich dna, protože je nesmírně odolný, pevný a nenapadají ho kvůli svému jedu žádní škůdci. Zároveň je ale velmi drahý, protože je vzácný. Také jsme ochutnali kůru stromu, která chutná jako česnek a používá se k vaření nebo k ochraně proti moskytům. Bohužel zapamatovat si názvy všech těch stromů a rostlin v jejich rodném jazyce, byl nadlidský úkol. Odpoledne jsme se přesunuli do jiného kempu. Asi tři hodiny pěšky s batohy po úzkých pěšinkách. První šel vždycky Feizar s mačetou a sem tam usekl nějaký kus výhonku, který překážel v cestě. V jednu chvíli shodil svůj batoh ze zad a běžel do lesa. Marco se vydal za ním. Prý se přes cestu plazila velká pralesní kobra. Chtěli nám jí ukázat, ale po dlouhém rozebírání hromady větví, kam se údajně ukryla, to vzdali. Asi utekla. Mně to rozhodně nevadilo, hady fakt nemusim a kdyby jí zas bůh ví jak dlouho lovili z úkrytu, asi by neměla nejlepší náladu na pokec s gringos, co se s ní chtěj vyfotit. Po cestě jsme narazili i na čerstvý trus od opic, ale žádné už v okolí nebyli. Byli jen slyšet z dálky. Do kempu jsme dorazili orosený a zpocený jak dveře od chlíva a hned nám zvedlo náladu, že je hned u řeky. Koupání bylo úplně super a osvěžující, ale daní za to nám pak byl obrovský počet mušek sandflyes, který nám sežrali nejen nohy do krve. Ještě týden po tom, jsme všichni měli desítky děsně svědivých štípanců. Naši komáři jsou fakt sranda. Večer jsme šli opět rybařit. Úlovků už bylo o něco víc, ale největší prim, jsme měli s Ovcí. Ulovili jsme asi 40-ti centimetrovou Mantaray. Jedna dost nesympatická potvora vzhledu alá rejnok, která se zdržuje převážně v mělkých lagunách. Na ocase má dva ostny, kterými když vás sekne, máte docela smůlu. Když máte slabé srdce, umřete. V lepším případě vám bude v nejbližších třech týdnech tak blbě, kdy se to nevyrovná ani té nejsilnější kocovině co jste zatím ještě ani nepoznali a noha nebo ta část těla kam vás sekla, bude na tři měsíce zcela ochrnutá. Bohužel jsme u sebe neměli foťák, abychom ji vyfotili. 

Třetí den, ve středu, jsme se opět procházeli po Selvě a učili se místní floře. Odpoledne jsme se vydali na cestu zpět do základního tábora. Na pěšině po které jsme šli, byly čerstvé stopy od pumy, která šla s mládětem. Bohužel jsme opět nic neviděli, ale za to jsme ochutnali přírodní anestetika. Malá bobulka z jednoho keříku, která po vložení do úst neměla žádnou chuť a ani nebyla nijak cítit. Po minutě se ale dostavilo hóóódně silný mravenčení a přestávali jsme cítit jazyk. Pro Feizara je prý radost chodit s Čechy. Prý chodíme dobrým tempem, neděláme tolik zastávek a nekňouráme jako jiní. Napadlo nás, že je to možná turistikou, která má v Čechách velkou tradici. To potěší. Večer jsme strávili povídáním si s Feizarem, spolu s dalším průvodcem a popíjením „indiánské whiskey“, což je naředěný 96% líh s vodou. Dozvěděli jsme se plno zajímavých i vtipných historek. Například popis Evropy a Čech, kdy Feizar poprvé letěl do Evropy s Terezou, která ho jela představit rodičům. Člověk, který nikdy neopustil svůj rodný region, viděl úplně jiný svět, kde čas plyne jiným tempem a věci které bereme jako samozřejmost, jsou mimo jeho chápání. Rád by naší kulturu a civilizaci poznal blíž, ale na druhou stranu se jí trochu obává. Požadavky jaké jsou kladené na dnešního člověka, jako je zodpovědnost vůči státním institucím, pojišťovnám a jiným autoritám spojených už jen třeba s bydlením, jsou pro něho dost velkým úkolem, kterému se nedá vyhnout. Bylo by pro něj těžké nasednout do rozjetého vlaku a přijmout zodpovědnost nejen za svoji osobu, ale i za jeho rodinu. Bylo tak nějak poznat, že se to v něm trochu pere a má brouka v hlavě. Jak říkal, během pobytu v Evropě viděl takové věci, co dřív nevěděl že jsou a jaké možnosti máme. Ať už se jedná o cestování, vzdělání, kulturu nebo zábavu.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na El Mirador, vyhlídka na Selvu, kde se ve stráni zdržují papoušci Guacamayos. Cesta zabrala víc jak dvě hodiny, s broděním se přes dvě řeky. To bylo dost vtipný. Tři lidi měli k dispozici nafukovací duši, zbytek plaval po svých. Sotva co jsme vlezli do vody, strhnul nás proud a než jsme uplavali pár metrů přes řeku, víc metrů nás odnesl proud. V mokrých sandálech a žabkách jsme pak šplhali na kopec, odkud byl krásný výhled na Selvu a na krásné modro červené, silně řvoucí papouchy Guacamayos. Byli opravdu krásní, jak se pod námi ladně proletovali. Škoda jen toho světla a našeho malého foťáčku, který to nezvládl vyfotit. Odpoledne jsme se opět vydali na procházku, ale tentokrát jsme šli do bahenišť, kde se rochní prasata. Ale tady jsme moc nepochodili a opět nic neviděli. Cítili jsme jen silný zápach, který tu po prasatech zůstal. Tak moc nesmrděj ani divoký prasata u nás. Před návratem do tábora jsme ještě ochutnali vodu z liány. Feizar přesekl jeden šlahoun a z té se valila voda jak z kohoutku. Byla fakt dobrá, studená a osvěžující. Poslední den v pátek jsme se věnovali výrobě šperků a upomínkových věcí ze dřeva a z malých kokosových ořechů. Podařilo se nám vyřezat tři dýmky, prsten a vyrobit náhrdelník. Odpoledne pro nás přijela bárka a my se vydali na cestu zpět do Rurrenabaque, kde jsme si večer zašli na drink do místního známého baru Moskito. Pět dní v džungli uteklo rychleji, než jak se na začátku zdálo. Štěstí jsme moc neměli, neviděli jsme žádného hada; tapíra, který je tu největším zvířetem a ani se nám nepoštěstilo vidět vládce džungle pumu, nebo jaguára. Věřím, že džungle nabízí mnohem víc a tohle byl jen malý předkrm. Na větší sousto z amazonské džungle je třeba se vypravit na mnohem delší dobu.

Odkaz na galerii zde.

ban