Do Santa Cruz de la Sierra jsme dorazili až
večer a první dojem byl nic moc. Stejně jako ve většině měst v Jižní
Americe, i tady jsme se museli do centra nejdříve prodrat přes chudé okrajové
čtvrti. Za tmy se nám zdáli pochmurné a rozlehlé, asi proto, že je Santa Cruz druhé
největší město po La Pazu. První zmínky o městě pocházejí z roku 1561, kdy
bylo nalezeno španěli. Kvůli útokům indiánů a domorodců se město koncem
16.století přesunulo na nynější pozici o 50km východně ke Cordillera Oriental.
Během posledního století se město prudce rozrostlo z původních třiceti
tisíc obyvatel na současných 2,2 milionů obyvatel. Tiše se tento rozvoj
připisuje i bujarému obchodu s kokou a hlavně s kokainem.
V Bolívii
panuje menší rivale mezi bohatším východem (amazonský prales a část jižní
Bolívie) a chudším západem, který se rozprostírá především na altiplanu. Důvodem
jsou i ústavní reformy, které mírně znevýhodňují východ.
V roce 2007 dokonce vyhlásily
východní departementy vedené největším a nejbohatším departementem Santa Cruz
autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená
prezidentem Evo Moralesem ale tento akt neuznala a ani následné referendum v
roce 2008 nebrala na vědomí. Eskalující protesty v regionu koncem roku
2008 dohnali Evo Moralese k vyhostění velvyslance USA, kterého Morales
obvinil za strůjce politického rozruchu.
V Santa Cruz jsme
nenašli žádné příjemné místo na zakempování a tak jsme se na nejbližší dva dny
uchýlili na hlídané parkoviště, kde jsme mohli nechat auto kdykoliv bez našeho
dozoru a mohli jsme tam zůstat i přes noc. Bohužel nám počasí moc nepřálo a dva
dny a dvě noci propršelo. Byla to docela škoda, protože město s bohatším
centrem a všudy přítomnými palmami působilo zajímavě a jakoby svěže. Jeden den
jsme se věnovali autu, u kterého bylo potřeba vyměnit olej a tak trochu všechno
okouknout. V Bolívii se doporučuje kvůli špatné kvalitě nafty měnit olej
každé tři tisíce kilometrů. Bohužel jsme pak při tankování nafty nechali víčko
od nádrže na benzínce a samozřejmě i s klíčky. Když jsme se tam vrátili,
už tam nic nebylo. Trvalo nám pak dvě hodiny než jsme sehnali nové univerzální.
Druhý den jsme se
vydali na cestu ze Santa Cruz na severo-východ. Hned od Santa Cruz se krajina
více zazelenala, když byl jakoby les, už spíše připomínal džungli. Bylo také
slušné vedro a v autě bylo občas nesnesitelně, hlavně vzadu. Našim dalším cílem
byly Jezuitské Mise, což je soubor několika jezuitských kostelů z konce
17. století. Šest z nich je zařazeno na seznam UNESCO. Jezuité do nížin
přišli naučit domorodce na „správnou“ víru, dát jim vzdělání, naučit evropskému
způsobu farmaření, kostely atd. My jsme se nakonec rozhodli navštívit pouze jeden
a to ten nejstarší v San Javier (1692). V San Ramon jsme sjeli
z našeho směru na Trinidad a udělali malou zastávku. Potřebovali jsme
vyměnit plynovou bombu a dokoupit suroviny. Na trhu nás překvapila přítomnost
několika výrazně nápadných bělochů v obřích drahých džípech, kteří svým
zevnějškem jisto jistě připomínali Američany. Když jsme pak spatřili jejich
ženy v širokých dlouhých sukních a s šátky na hlavě, bylo jistý, že
jsou to Mormoni. Žijí v naprosté anonymitě na svých velkých farmách v
ústraní. Pokračovali jsme dále na San Javier a těsně před vjezdem do vesnice
jsme potkali prvního pořádného pavouka, jak si to štráduje přes silnici. Na
náměstíčko jsme dorazili za tmy, kde už měla otevřeno jen paní s báječnými empanádami. Nemohli
jsme neodolat. Byla velmi překvapená, odkud byli její poslední zákazníci toho
dne. Noc jsme strávili u nedalekých baňos (termální prameny), které byly asi
7km v džungli. Další den jsme se vydali opět na náměstí, abychom si
prohlídli kostel. Ale bohužel kvůli rekonstrukci, která dle cedule jede už od
roku 2009, byl kostel uzavřený. Ani už nevím jak, nás napadlo se jít podívat
kolem kostela. Tam jsme se optali jednoho místního, zda je možná prohlídka a ten
nám řekl, ať se jdeme podívat sami boční brankou. Tak jsme se dostali do
naprosto prázdného a úplně otevřeného kostela, kde nebyla ani noha. Nikdo
nikde, měli jsme kostel jen pro sebe a na probíhající rekonstrukci to zrovna
nevypadalo. Zvláštní, jak jsme se najednou ocitli na druhé straně dveří, které
jsme považovali za neproniknutelné. Odpoledne jsme opět pokračovali na Trinidad,
a protože byla cesta dlouhá, museli jsme přespat u 
Guarayos. Ten den jsme
zaplatili několik poplatků za prašnou nic moc cestu, tzv. peaje (něco jako je u
nás dálniční poplatek). Většinou je to taková dřevěná budka, z které čouhá
natažený provaz přes cestu. Když zaplatíte poplatek, často kolem 10BOL
(25,-Kč), úředník provaz spustí na zem a můžete projet. Vedle v druhé
dřevěné budce často sedí i policajt, který si opíše značku a minimálně jméno
řidiče. Pak se jakoby nic zeptá, jestli nemáte nějaký drobný na vychlazenou
Coca Colu, protože je mu vedro a nebo na vybavení jejich chudé policejní
stanice. 
Druhý den jsme
dorazili do Trinidadu, do pomyslného hlavního města provincie Beni. Trochu
ospalé městečko obklopené farmami s náměstím, kde jsou krásně vzrostlé
palmy a jiné exotické stromy. Bohužel zde mají povrchovou kanalizaci, takže je
zde na každém kroku pěkný odér. Z Trinidadu se podnikají výpravy po řece
Rio Mamoré na brazilské hranice. Což mi připomíná jednu hezkou akci co podnikli tři Čeští dobrodruzi a jejich článek mě hrozně pobavil. Rozhodně si ho
přečtěte. Jako v Santa Cruz, tak i tady jsme se nakonec uchýlili na jednu noc
na hlídané parkoviště, nejen pro lepší pocit bezpečí. Na parkovišti to nevonělo
o moc lépe než ve zbytku města. Lidi tu měli zvláštní rituál. Skoro každý kdo
přijel, se šel vykálet za svůj vůz k plotu. Dovede si jistě představit,
jak to tam vypadalo, ale bohužel bylo jediné ve městě. Odpolední horko a
kanalizační pachuť jsme večer spláchli flaškou Morgana na náměstí. Když už jsme
se pomalu zvedali k odchodu na fekální parkoviště, najednou
z blízkého stromu slezl lenochod a svým ukrutně líným tempem se šel asi
projít. Když už byl skoro u silnice, přišla jedna paní a zručně ho odnesla zpět
ke stromu. My jsme jen s úžasem koukali, zda to není náš alkoholový výplod
fantazie, ale je to prý místní miláček. Každopádně jeho pohyby a výraz byly
opravdu jak z jiného světa. 
Další den jsme našli
asi 5km od Trinidadu krásnou lagunu. Mně sice připomínala český rybník i s
rákosím, ale budu respektovat místní název – laguna Suárez. Blíž
k Trinidadu byly i něco jako rekreační střediska s chatkami,
tobogánem a restauracemi. Opravdu moc příjemné místečko s klidem, pohodičkou,
žábami a komáry, kde jsme zůstali dva dny. Původně jsme odsud z Trinidadu
chtěli vyrazit do džungle, ale na doporučení jsme se rozhodli to nechat do
Rurrenabaque. Při odjezdu z Trinidadu jsme se dozvěděli, že zde mají
specialitu – krokodýlí ocásky, ale nikdo z nás je nevyzkoušel. Jeli jsme
dále na sever, po silnici číslo 3. Značená jako hlavní silnice první třídy.
Skutečnost tak ale nevypadala, protože cesta byla jen uježděná hlína a tudíž neuvěřitelně prašná. Když nás
předjelo auto, museli jsme na chvilku zastavit, abychom vůbec viděli kde je
kraj cesty. Na některých úsecích byl prach tak hluboký, že lítal od kol jako
když projedete louží. To jsem nikdy neviděl. V kabině bylo přes 40 stupňů
a prach se lepil na zpocené tělo. Prach byl tak jemný a bylo ho tolik, že jsme
měli od prachu špinavé všechny věci i v zavřených skříňkách. Před překročením
řeky Rio Sécure, jsme chtěli vyrazit na projížďku lodí za růžovými říčními
delfíny, ale už jsme nenašli loď, co by vyrážela odpoledne. Tak trochu jsme si
to ale vynahradili, když jsme dorazili k převozu přes zmíněnou řeku. Za
70BOL (180,-Kč) nás 
naložili na hodně vratký člun a tlačeni malou pramicí
jsme se dostali na druhý břeh. Pokračovali jsme opět prašnou cestou, když
v tom jsme zahlédli kousek od cesty, jak se v louži na okraji lesa plazí
asi dvoumetrová anakonda. To jsme nikdo nečekali, že ji potkáme tady hned u
cesty. To ale nebylo všechno, protože jsme dalších asi dvacet kilometrů míjeli
různé větší i malé laguny, kde bylo naopak plno aligátorů. Od malých prcků až
po slušné macky. Ale vždycky když jsme se k laguně sotva přiblížili,
všichni vlezli do vody a pozorovali nás jen malinkatými očky nad vodou. Krásný
zážitek. To odpoledne jsme přespali v posledním větším městě před odbočkou na
Rurrenabaque, v San Ignacio De Moxos. Našli jsme opět rybník, teda lagunu
Isireri, kde jsme strávili noc, ale žádný aligátory a ani anakondy jsme už
neviděli i když tu mají sochu rybáře s omotanou anakondou kolem
hlavy.
Odkaz na galerii zde.
ban
Žádné komentáře:
Okomentovat